Zakladatelé a členové ASSF dlouhodobě spolupracují v otázkách svěřenských fondů s Mgr. Ladislavem Drhou, předním odborníkem na tuto stále pro mnohé právníky neznámou problematiku. Proto jsme jej požádali o vysvětlení stran specifické otázky úmrtí zakladatele svěřenského fondu.
Ladislav Drha: Svěřenský fond v dědickém řízení
Fakt, že statut je základním stavebním kamenem každého svěřenského fondu, od kterého se odvíjí celý jeho osud, zde jistě nemusíme zvlášť připomínat. Hlavním cílem tohoto příspěvku je však upozornit, že statut není podstatný jen pro úpravu praktického fungování svěřenského fondu po dobu jeho trvání, ale taktéž pro případ skončení správy a jeho zániku, kdy je potřeba majetek zakladatele do svěřenského fondu vyčleněný, řádně vypořádat.
Vzhledem ke skutečnosti, že institut svěřenského fondu jakožto speciální druh plné správy cizího majetku, je institutem poměrně mladým, stále existuje spousta neřešených situací, na které doposud neexistuje zcela jednoznačná odpověď. Příkladem takové situace je problematika osudu majetku vyčleněného do svěřenského fondu v případě, kdy zakladatel svěřenského fondu, který je zároveň i jediným obmyšleným z tohoto fondu, zemře.
Zákon v rámci ustanovení § 1472 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen „občanský zákoník“ či „OZ“) říká, že při zániku správy svěřenského fondu vydá svěřenský správce majetek tomu, kdo na něj má právo. Zákonodárce v rámci další věty předmětného ustanovení stanoví právní domněnku, že na majetek má po zániku správy svěřenského fondu právo obmyšlený či zakladatel svěřenského fondu. Pokud však ani zakladatel ani obmyšlený nejsou (v ilustračním případě z důvodu smrti zakladatele a obmyšleného v jedné osobě), připadne majetek vyčleněný zakladatelem do svěřenského fondu do vlastnictví státu.
Na první pohled se tak může zdát, že odpověď na otázku, kdo nabývá majetek v případě smrti zakladatele svěřenského fondu a zároveň jediného obmyšleného v jedné osobě, je zákonem jasně daná a veškerý majetek vyčleněný do takového svěřenského fond připadne do vlastnictví státu.
Ve skutečnosti může být však celá věc poněkud složitější a i odborníci se v názoru, kdo má v uvedeném příkladě právo nárokovat majetek vyčleněný do svěřenského fondu, rozcházejí.
Rosteme do společnosti, která se specializuje na svět byznysu. Z advokátní kanceláře Ladislava Drhy se měníme ve společnost Pikes Legal která nás posune blíže k našim cílům.
Ze zákona vyplývá, že majetek tvořící svěřenský fond přestal být vložením do svěřenského fondu majetkem zakladatele, zato vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví, přičemž vlastnická práva k němu vlastním jménem a na účet svěřenského fondu vykonává svěřenský správce, který se správy svěřenského fondu ujal. Zastánci prvního názoru poté pokládají za zcela zřejmé, že zakladateli k majetku vyčleněnému do svěřenského fondu za života zaniká vlastnické právo, a nemůže být tedy předmětem dědického řízení. Předmětem dědického řízení je totiž pouze pozůstalost, a ta je definováno souhrn všeho (vč. dluhů), co patřilo zemřelému, k okamžiku jeho úmrtí. Jenže věci včetně peněz, které byly vyčleněny do svěřenského fondu, touto optikou nepatřily zemřelému v okamžiku jeho úmrtí, a nelze je tedy zdědit.
Druhý z názorů je poté zcela opačný, a to že, že majetek vyčleněný zakladatelem do svěřenského fondu předmětem dědictví být může. Nárok na vydání majetku ze svěřenského fondu založeného zakladatelem, který je zároveň i obmyšlený, mají v případě smrti zakladatele a obmyšleného v jedné osobě, jeho dědicové. Zastánci tohoto názoru jsou přesvědčeni, že jakkoli ustanovení § 1472 OZ může vyvolávat dojem, že zbylý majetek ve svěřenském fondu může být vydán pouze osobně zakladateli, jinak pouze státu, tak že takový výklad není namístě. Právo na vydání majetku zakladateli totiž není právem výlučně vázaným na osobu zakladatele, a proto jako podmíněné majetkové právo tvoří součást pozůstalosti (§ 1475 OZ) a přechází na dědice. Proto, zemřel-li zakladatel, vydá se majetek jeho dědicům. Vydání zbytkového majetku poté vždy předchází vypořádání veškerých dluhů tížících majetek ve svěřenském fondu a osoba, jíž se podle komentovaného ustanovení vydává majetek svěřenského fondu, nepřebírá odpovědnost za dluhy, které vznikly při správě svěřenského fondu.
Právě uvedený druhý pohled je však trochu popírán právě zákonem, a to že nebude-li stanoveno nejčastěji v rámci statutu svěřenského fondu jinak, resp. nebude-li obmyšlený a nebude-li ani žádný ze zakladatelů, připadne majetek do vlastnictví státu.
Závěrem tak lze shrnout, že zakladatel svěřenského fondu by neměl podcenit předjímání všech možných situací, které mohou vyvstat v souvislosti se založením, existencí, ale i se zánikem svěřenského fondu. Je tedy zcela stěžejní přímo ve statutu upravit veškeré možné varianty, jak má být v různých životních případech postupováno. Pokud to totiž nebude upraveno ve statutu, stává se pak další osud majetku svěřenského fondu předmětem ne příliš jasné zákonné úpravy. Kvalitní a vyčerpávající statut je vždy výsledkem sice náročných příprav, ale výhodou je, že se do něj pak vždy promítnou praktické zkušenosti jeho zpracovatele.
