Ze zákona vyplývá, že majetek tvořící svěřenský fond přestal být vložením do svěřenského fondu majetkem zakladatele, zato vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví, přičemž vlastnická práva k němu vlastním jménem a na účet svěřenského fondu vykonává svěřenský správce, který se správy svěřenského fondu ujal. Zastánci prvního názoru poté pokládají za zcela zřejmé, že zakladateli k majetku vyčleněnému do svěřenského fondu za života zaniká vlastnické právo, a nemůže být tedy předmětem dědického řízení. Předmětem dědického řízení je totiž pouze pozůstalost, a ta je definováno souhrn všeho (vč. dluhů), co patřilo zemřelému, k okamžiku jeho úmrtí. Jenže věci včetně peněz, které byly vyčleněny do svěřenského fondu, touto optikou nepatřily zemřelému v okamžiku jeho úmrtí, a nelze je tedy zdědit.
Druhý z názorů je poté zcela opačný, a to že, že majetek vyčleněný zakladatelem do svěřenského fondu předmětem dědictví být může. Nárok na vydání majetku ze svěřenského fondu založeného zakladatelem, který je zároveň i obmyšlený, mají v případě smrti zakladatele a obmyšleného v jedné osobě, jeho dědicové. Zastánci tohoto názoru jsou přesvědčeni, že jakkoli ustanovení § 1472 OZ může vyvolávat dojem, že zbylý majetek ve svěřenském fondu může být vydán pouze osobně zakladateli, jinak pouze státu, tak že takový výklad není namístě. Právo na vydání majetku zakladateli totiž není právem výlučně vázaným na osobu zakladatele, a proto jako podmíněné majetkové právo tvoří součást pozůstalosti (§ 1475 OZ) a přechází na dědice. Proto, zemřel-li zakladatel, vydá se majetek jeho dědicům. Vydání zbytkového majetku poté vždy předchází vypořádání veškerých dluhů tížících majetek ve svěřenském fondu a osoba, jíž se podle komentovaného ustanovení vydává majetek svěřenského fondu, nepřebírá odpovědnost za dluhy, které vznikly při správě svěřenského fondu.
Právě uvedený druhý pohled je však trochu popírán právě zákonem, a to že nebude-li stanoveno nejčastěji v rámci statutu svěřenského fondu jinak, resp. nebude-li obmyšlený a nebude-li ani žádný ze zakladatelů, připadne majetek do vlastnictví státu.
Závěrem tak lze shrnout, že zakladatel svěřenského fondu by neměl podcenit předjímání všech možných situací, které mohou vyvstat v souvislosti se založením, existencí, ale i se zánikem svěřenského fondu. Je tedy zcela stěžejní přímo ve statutu upravit veškeré možné varianty, jak má být v různých životních případech postupováno. Pokud to totiž nebude upraveno ve statutu, stává se pak další osud majetku svěřenského fondu předmětem ne příliš jasné zákonné úpravy. Kvalitní a vyčerpávající statut je vždy výsledkem sice náročných příprav, ale výhodou je, že se do něj pak vždy promítnou praktické zkušenosti jeho zpracovatele.