Jan Pavelka: „Žádný majetek není dost malý na to, aby nemohl být umístěn do svěřenského fondu.“

Advokátní kancelář pavelka partners

Asociace správců svěřenských fondů navazuje spolupráci s Advokátní kanceláří Pavelka Partners, proto jsme v nejnovějším rozhovoru vyzpovídali Mgr. Jana Pavelku, LL.M., zakladatele advokátní kanceláře Pavelka Partners, spolu s jeho kolegou Mgr. Karlem Radou, LL.M., jehož specializací je komplexní poradenství v oblasti svěřenských fondů. V rozhovoru se věnujeme spolupráci mezi advokátní kanceláří a Asociací správců svěřenských fondů. Rozebíráme v čem vidí oba respondenti hlavní výhody Asociace správců svěřenských fondů, rozsah potenciální spolupráce a mnoho dalšího. Rozsáhlý rozhovor jsme nakonec rozdělili do dvou částí a jeho pokračování si můžete přečíst zde.

Pane Pavelko, vy se dlouhodobě zaměřujete především na korporátní právo se specializací na fúze a akvizice. Máte v této oblasti více než 15letou praxi. Zároveň působíte jako předseda Asociace rodinných firem. Můžete nám blíže představit advokátní kancelář Pavelka Partners a přiblížit vaši činnost v Asociaci?

JP: Advokátní kancelář Pavelka Partners i Asociace rodinných firem jsou do určité míry propojené nádoby. Když jsme zakládali v roce 2015 advokátní kancelář, byla založena jako první česká butiková advokátní kancelář zaměřená primárně na české rodinné firmy, přičemž ani ne tolik na firmy samotné, jako spíše na jejich vlastníky. Nás zajímá primárně korporátní právo a M&A transakce, nikoliv přímo provozní day-to-day agenda samotných rodinných firem. Jedním z hlavních zaměření naší kanceláře je pomoc s nástupnictvím – předáváním rodinného majetku z generace na generaci a vše co s tím souvisí – výstavba holdingů, architektura svěřenských fondů, manažerské motivační programy, nástupnická schémata atd. Toto je primárním zaměřením advokátní kanceláře Pavelka Partners.

Můžete ještě přiblížit, jaký servis zajištuje Asociace rodinných firem, jíž předsedáte?

JP: My jako advokátní kancelář společně s našimi partnery poskytujeme služby v rozsahu, který umíme – to znamená právní a daňové poradenství, účetnictví, audit – tyto služby se snažíme poskytovat na klíč. Rozsah služeb, který vyžadují rodinné firmy, je však mnohem širší. Asociace rodinných firem by měla být platformou, která zajistí jakoukoliv poptávanou službu. Když přijde majitel rodinné firmy s problémem v konkrétní oblasti, ve které mu není schopná pomoci přímo advokátní kancelář, v rámci asociace jsme schopní ho nasměrovat na správná místa. Kromě právních služeb se obvykle jedná o oblasti mentoringu či koučingu, velmi aktuálně head huntingu nebo třeba kybernetické bezpečnosti. V kostce to znamená, že se Asociace snaží rodinným firmám pomáhat v celém spektru od A do Z.

Pane Pavelko, výše jste zmiňoval, že se také blíže zaměřujete na fúze a akvizice. Jaké služby může vaše advokátní kancelář v této oblasti nabídnout?

JP: M&A se věnujeme standardně s tím, že u prodejů společností jsme pochopitelně lehce limitovaní velikostí naší právní kanceláře. Tím pádem nedosáhneme řekněme na nadnárodní fúze a ty největší transakce. Nicméně tuto službu považujeme za náš denní chléb a asistujeme u několika desítek fúzí a akvizic ročně.  

KR: Zaměření na rodinné firmy má svá specifika. Majitel rodinné firmy má ke svému podniku zpravidla velmi osobní vztah, s firmou je často spjata celá jeho rodina. I prodeje rodinných firem tak mají své zvláštnosti. Často je třeba na transakci takovou firmu připravit a před prodejem například nastavit procesy, jež jsou běžné v korporátní sféře, ale v té konkrétní rodinné firmě zatím třeba nefungují.

JP: Velmi často platí, že je rodinná firma vedena jako one-man show. Potenciální kupující chce vidět výsledky hospodaření, chce se potkat s finančním ředitelem, vidět plány do budoucna… Původní majitel je obvykle schopný přivést „hlavního účetního “ a je evidentní, že rodinné firmě třeba už 10 let finanční ředitel chybí, což firmu při prodeji limituje. Aby se mohla posunout dál, často potřebuje nějakou pomoc zvenčí, ať už ve směru přípravy firmy na prodej nebo případně na předání další generaci. Pravdou je, že ne vždy se předání firmy další generaci povede – až v 70 % případů se převod nepovede – nebo jednoduše není komu předat, proto často přichází v úvahu prodej rodinné firmy.

Panuje výrazný rozdíl v tom, zda majitel hodlá firmu předat nebo prodat?

JP: V obou případech platí, že je třeba firmu na prodej i předání připravit. Často se stává, že potomci nabytou rodinnou firmu ani řídit nechtějí. Chtějí být v roli vlastníka a v zásadě pouze dohlížet na manažery, kteří budou rodinnou firmu řídit.  

Svěřenský fond jako jediný způsob, jak majetek uchovat pohromadě

Pojďme se posunout k vaší aktivitě v oblasti svěřenských fondů, jaké služby jste schopní poskytnout v této oblasti?

KR: Svěřenský fond slouží jako institut správy a uchování majetku, ve vztahu k rodinným firmám pak bývá obvykle posledním krokem, který pro vlastníky rodinných firem děláme v návaznosti na přípravu firmy na prodej či předání. Obecně je dnes svěřenský fond jediný způsob, jak majetek uchovat pohromadě. V ostatních případech se majetek se smrtí majitele „rozpadá“ mezi dědice nebo nástupce. Založení svěřenského fondu či fondů je tedy krokem sloužícím k uchování rodinného stříbra – nejen rodinné firmy ale i jiného majetku. Zakladatelé často vkládají do svěřenských fondů mimo finančních prostředků např. podíly v dalších společnostech, rodinné chaty, sbírky umění apod.

To znamená, že konečnému zřízení svěřenského fondu předcházejí nějaké konkrétní kroky, a především zevrubná debata…

JP: Ano. Zřízení svěřenského fondu předchází především důsledná diskuze, a to nejenom se zakladatelem, ale i s rodinou. Zodpovíme si otázky: „Jaké jsou vlastně cíle zakladatele?“, „Proč by měl být majetek umístěn do svěřenského fondu?“ atd. Někteří podnikatelé k dědictví přistupují darwinistickou metodou – zkrátka si říkají: „Až tu nebudu, bude mi to v podstatě jedno a ať se o můj majetek klidně děti porvou. Ono to nejsilnější vyhraje, a nakonec se samo ujme otěží.“ Nicméně většina podnikatelů takhle neuvažuje a nějakým způsobem se snaží už za svého života budoucím konfliktům předcházet. A přesně z tohoto důvodu existuje institut svěřenského fondu. Je to jediný institut, který zachovává majetek celistvý i po smrti zakladatele. Ve všech ostatních případech, ať už je to na základě odkazu, závěti, dědické posloupnosti, existují limity a majetek se rozpadá na části – například mezi manželku a děti. Nikdo přitom neříká, že se manželka s dětmi dohodnou. Velmi častým příkladem z praxe je, že se nedohodnou partneři či partnerky dětí a dochází k významnému rozkolu v rámci rodiny. Tak vznikají případy, kdy se spolu bratři třeba 20 let nebaví. Přesně tomuto se snaží naši klienti předcházet a svěřenský fond je za tímto účelem vhodným vehiklem. Majetek zůstane celistvý a zakladatel pouze nastaví pravidla pro správu tohoto majetku po jeho smrti. Svěřenský fond tak je velmi účinný instrument k předcházení konfliktů v rámci rodiny.

Zkrátka platí, že co je stanovené statutem fondu, tím se musí jeho správce řídit…

JP: Přesně tak. Když to řeknu nehezky, je to takový zásah ze záhrobí, kdy je zakladatel už po smrti, ale s jeho majetkem je dále nakládáno dle statutu fondu.

KR: Svěřenský fond je často alternativou k závěti, také proto, že je velmi flexibilní. Do jeho statutu je možné stanovit konkrétnější pravidla, dají se řešit i situace, které se v závěti řeší velmi složitě nebo jsou úplně neřešitelné. Majetek, který se do svěřenského fondu vyčlení, už není majetkem zakladatele, je ve správě správce. Nicméně je zcela na zakladateli, aby statutem určil, jak se má s majetkem dále nakládat. Svěřenský fond také nalézá své uplatnění v situacích, kdy chce zakladatel zajistit vnoučata či jiné osoby, které nejsou přímými dědici. Menší svěřenský fond lze založit ku prospěchu konkrétní osoby, dají se nastavit motivační schémata a vnoučata v průběhu dospívání například dostávají kapesné nebo příspěvky na bydlení, zdraví či vzdělání. Vše je možné ve statutu svěřenského fondu definovat. Obmyšlená osoba tak nemusí dostat najednou několik milionů korun, které zakladatel do svěřenského fondu na začátku vyčlení, ale výplata se jí rozvrství do delšího časového období. Správce může fond spravovat třeba i několik desítek let přesně podle pravidel, uvedených ve statutu.

Zmínili jste osobu správce svěřenského fondu, což je nepochybně důležitá osoba…

JP: Správce je alfa a omega celého svěřenského fondu. Vzhledem k tomu, že v ČR nemají svěřenské fondy právní subjektivitu, do právních vztahů vstupuje právě správce. Tato osoba má správu skutečně plnou, proto je tou nejdůležitější osobou v rámci celého svěřenského fondu. Správce musí fond spravovat s péči řádného hospodáře, má objektivní odpovědnost a případně i trestně-právní zodpovědnost – to znamená, že je správce z hlediska práva brán de facto jako statutární orgán svěřenského fondu i s příslušnou odpovědností.

Jak se stavíte k otázce nástupnictví správce svěřenského fondu?

KR: Zákon říká, že právo jmenovat správce má zakladatel, který může dále ve statutu stanovit, kdo bude správce jmenovat do budoucna. Tím se vracíme k tomu, že založení svěřenského fondu předchází poměrně důkladná diskuze se zakladatelem o způsobu správy svěřenského fondu. V okamžiku vzniku fondu může být prvním správcem jmenován někdo z rodiny nebo blízkého okolí zakladatele. Pokud má však svěřenský fond fungovat desítky let, což není úplně výjimečná situace, je třeba určit, kdo bude mít pravomoc jmenovat správce do budoucna. Zakladatel může ustanovit určitý orgán svěřenského fondu, např. rodinnou radu, nebo jiný okruh osob – například obmyšlených – který bude do budoucna volit správce nového. Najít někoho blízkého z rodiny často není snadné, proto se postupně v praxi přikláníme ke svěření této role profesionálnímu správci. Byť to u nás ještě není běžné, tak v zemích s historickou tradicí svěřenských fondů či trustů je standardní mít správce, případně okruh potenciálních správců, jakožto profesionálních správců majetku.

V anglosaském právu jsou svěřenské fondy, respektive trusty naprosto běžnou záležitostí

Měli bychom zdůraznit, že institut svěřenského fondu funguje v anglosaských zemích už staletí a rozhodně bychom se na něj neměli dívat skrz prsty…

JP: Ano, v anglosaském právu jsou svěřenské fondy, respektive trusty naprosto běžnou záležitostí, kde se správou majetku řeší nástupnictví – respektive nahrazuje se jimi dědictví. Na západě je normální, že si střední třída zřizuje trusty, je to tam zcela běžný institut. U nás to zatím tak není, což je škoda, protože je to velmi flexibilní institut, který nám umožňuje řešení, která nám dědické právo nedává či neumožňuje. Je škoda, že svěřenské fondy nejsou v rámci českého právního povědomí více rozšířené, protože jsou dle mého názoru vhodné v podstatě pro jakkoliv velký majetek – žádný majetek není dost malý, aby nemohl být umístění do svěřenského fondu.

KR: U nás je problém i v tom, že je založení svěřenského fondu velmi formalizované. Pro zřízení fondu potřebujete notářský zápis, musíte vést účetnictví, což je častokrát na překážku. Když vezmu příklad Spojeného království nebo USA, stačí v podstatě vzít jeden dokument, jenž zakladatel podepíše a de facto vznikl svěřenský fond.

JP: Situace je dána i tradicí kontinentálního práva – vysoce formalizovanou formou toho, jakým způsobem je právo na kontinentě chápáno. Když to řeknu lidově, tady v podstatě platí, že na co nemáte veřejnou listinu, nemá tu správnou právní sílu. Proto se i stát snaží svěřenské fondy do určité míry vnímat jako institut korporátního práva, a to mu dává i vnější podobu. Zaprvé tam je fikce právnické osoby pro daňové účely – dělá se účetní uzávěrka, fond má své daňové identifikační číslo, podává se daňové přiznání, je tam správce, který má stejnou odpovědnost jako například statutární orgán s.r.o. Takže ačkoliv svěřenský fond schematicky nepatří do korporátního práva, stát ho tak chápe, aby to pro něj bylo uchopitelnější. Na druhou stranu je to v některých případech ku prospěchu věci. Například při zakládání účtu je banka taky zvyklá, že se podívá na výpis z rejstříku, k tomu dnes slouží evidence svěřenských fondů, kde velmi jednoduše naleznete informace o daném fondu a pro banku to je pochopitelnější. Díky tomu se s fondem lépe pracuje, ale nemyslím si, že to tak je systematicky správně.

V ČR zatím dědickou daň neplatíme, ale je otázkou, jak se bude situace s daňovým mixem vyvíjet do budoucna. Je přitom známé, že na Západě využívají zakladatelé svěřenské fondy i k tomu, aby dědickou daň platit nemuseli. Vidíte i zde důvod, proč se může do budoucna vyplatit zřídit si svěřenský fond?

KR: Ano, u nás se zatím dědická daň neplatí, ale jsme spíše výjimkou a je otázkou, jak dlouho bude současný status quo udržitelný. Nechci opět generalizovat, ale je pravdou, že na západě například v Irsku, ve Francii nebo v Británii nějaká forma dědické daně při převodu majetku na další generaci je. Takže potom záleží na specifiku daného státu, zda jsou svěřenské fondy tímto způsobem využitelné, ale mohou být alternativou. Dědická daň není aktuálním problémem, který by nás při převodu majetku pálil, ale do budoucna třeba bude a pak by samozřejmě mohl najít svěřenský fond své uplatnění i v těchto situacích.

Tímto jsme došli na závěr úvodní části rozhovoru s Janem Pavelkou a Karlem Radou z Advokátní kanceláře Pavelka Partners. V pokračování si přiblížíme, jakým způsobem může svěřenský fond předejít negativním dopadům dědického řízení a mnoho dalšího, máte se na co těšit. 

17 Comments

Leave A Comment

X