Jan Pavelka: „Institut svěřenského fondu nám nedává téměř žádné limity.“

Advokátní kancelář pavelka partners

Asociace správců svěřenských fondů navazuje spolupráci s Advokátní kanceláří Pavelka Partners, proto jsme v nejnovějším rozhovoru vyzpovídali Mgr. Jana Pavelku, LL.M., zakladatele advokátní kanceláře Pavelka Partners, spolu s jeho kolegou Mgr. Karlem Radou, LL.M., jehož specializací je komplexní poradenství v oblasti svěřenských fondů. V rozhovoru se věnujeme spolupráci mezi advokátní kanceláří a Asociací správců svěřenských fondů. Rozebíráme v čem vidí oba respondenti hlavní výhody Asociace správců svěřenských fondů, jaký potenciál nabízí spolupráce obou institucí a mnoho dalšího. Rozsáhlý rozhovor jsme nakonec rozdělili do dvou částí.

V první části jsme se věnovali Asociaci rodinných firem, institutu svěřenského fondu a možnostem jeho využití. Zaměřili jsme se také na důležitost správce svěřenského fondu, nebo praxi v mezigeneračním předávání českých firem. Zde se budeme věnovat další otázkám, které jsou se svěřenskými fondy neoddiskutovatelně spjaty.

Pojďme si přiblížit potenciální partnerství advokátní kanceláře Pavelka Partners s ASSF? Jaký je váš pohled na věc?

JP: My jsme samozřejmě rádi, že podobná asociace vznikla, protože samotný institut správcovství je u nás zatím v plenkách. Neexistuje zde žádná organizace, která by vychovávala, sdružovala, nějakým způsobem certifikovala nebo kladla dostatečné profesní nároky na správce svěřenských fondů. Dnes v podstatě zákon říká, že správcem může být jakákoliv zletilá a svéprávná osoba. Ale já si nemyslím, že by tato minimální zákonná kvalifikace stačila. V západních zemích, kde trustové právo existuje desítky let, existují profesní organizace sdružující správce, které na ně kladou určité profesní nároky – zpravidla se správci rekrutují z bývalých bankéřů, advokátů atd. K vykonávání této činnosti musíte mít příslušné právní a ekonomické vzdělání. Myslím si, že by měl existovat alespoň nějaký základní požadavek, aby člověk mohl spravovat majetek jiných lidí. Mít k tomu minimálně nějaké vzdělání, předpoklady atd. To znamená, aby existovala organizace, která tyto minimální požadavky pro správce stanoví. Takže jsem rád, že taková organizace vznikla a pokud bude dále správce edukovat a vychovávat a tyto profesní požadavky klást, tak je to jenom dobře a ku prospěchu věci.

KR: Já souhlasím s kolegou. Podobnou situaci jsme viděli i v jiných profesích či oborech. I Česká advokátní komora nebo Asociace insolvenčních správců vznikaly organicky. Je zkrátka zapotřebí prostředí postupně kultivovat. Institut svěřenského fondu je u nás relativně nový, ale na druhou stranu nemusíme vymýšlet kolo, v jiných státech jsou instituty obdobné našemu svěřenskému fondu zavedené dlouhodobě, takže to je určitě cesta. V současnosti se správci rekrutují z přátel nebo rodinných příslušníků zakladatelů, což vždycky bude jedna z možností, ale je potřeba nabídnout i alternativu.

JP: Je důležité také zdůraznit, že správce velmi často funguje jako „nárazník“ mezi zakladatelem a rodinou, protože samozřejmě za osobou, která má peníze nebo je vydělala, přirozeně chodí rodinní příslušníci a přátelé a ptají se, kdy a zda-li jim odkáže část svého majetku, případně v jaké výši. V momentě, kdy se zřídí svěřenský fond s profesionálním správcem, ten je schopný tyto tendence v rámci rodiny odstínit a jednoduše říct, že se budeme řídit předem stanoveným statutem. I v tom vidím poměrně zásadní roli správce, který hraje roli prostředníka mezi zakladatelem, rodinou a dalšími osobami.

Advokátní kancelář Pavelka Partners službu profesionálního správce svěřenského fondu nabízí. Jsou vaše služby v rámci zřízení a správy svěřenských fondů něčím unikátní?

JP: Ke každému zakladateli svěřenského fondy přistupujeme individuálně. Velmi často zřizujeme svěřenských fondů zakladateli více. Jeden může být na pohledávky, na peníze, další drží jenom aktiva – podíly a akcie ve společnostech. Případně potom nějaký kombinovaný svěřenský fond, kde je doslova rodinné stříbro, nemovitosti, umělecké sbírky a další cenné statky, které jednoduše rodina nechce nikdy prodávat. Takže my se v tomhle snažíme jít cestou vysoké specializace a nastavování velkých svěřenských fondů na míru konkrétním rodinám našich klientů.

Svěřenský fond může zamezit případným negativním dopadům dědického řízení 

To je podle mého velmi důležitá informace, že jde svěřenský fond doslova ušít na míru dle jeho potenciálního budoucího využití…

JP: Je to tak. Pravdou je, že velké podnikatelské rodiny mají často také komplikované vztahy v rámci rodiny, kdy má například majitel firmy zletilé děti z prvního manželství, posléze nezletilé děti z druhého manželství a může se objevit i další potenciální dědic. Kdyby dělení majetku mělo posléze spadnout do dědického řízení, může to přinést značné nepříjemnosti, přinést mnoho zlé krve, překvapení v rámci rodiny atd. Svěřenský fond všechna tahle negativa případného dědického řízení odstíní a nastaví vztahy v rodině – i v rámci těch velkých a komplikovaných rodin tak, jak si to zakladatel představuje. Pokud zakladatel ví, že kdyby tady zítra nebyl, tak na děti spadne příliš velký majetek, pomůžeme mu zařídit, aby se děti z dědictví lidově řečeno „nezbláznily“.  Pomůžeme mu nastavit, aby například dostávaly majetek postupně – nastavíme systém postupných výplat 3-5 % ročně, aby dostávali pravidelnou rentu, měly dobrý život, zajištěné životní potřeby, nicméně v rámci rozumných mezí. Můžeme mu zřídit pro potomky podfondy na vzdělání, na zdravotnictví apod. To znamená, že když se obmyšlený rozhodne studovat v Anglii nebo se nechat operovat ve Švýcarsku, tak se to z těchto podfondů zaplatí. Zakladatel zkrátka nenechá dělení majetku na dědickém řízení, protože ví, že by mu to v rodině neudělalo dobrou krev. Případně chce děti obejít úplně a přenechat majetek vnoučatům, což dědické právo vůbec neumožňuje, takže i v této situaci je řešením svěřenský fond. V tom spočívá dispozivita úpravy, která nám dává tyto možnosti. Zkrátka nám svěřenský fond nedává žádné limity – co se do statutu svěřenského fondu napíše, to platí.

Což asi může přinášet i jistá úskalí…

JP: Ano, na druhé straně platí, že co si tam zakladatel nenapíše, to tam není. Takže když opomene mechanismus pro nové jmenování správce, tak potom máme trochu problém, ale to už je opět na umění nás jako poradců, abychom statut nachystali tak, abychom v zásadě mysleli na všechny životní situace – aby neexistovaly žádné slepé koleje nebo uličky. Statut fondu zkrátka musí mít řešení pro jakoukoliv životní situaci – aby se například beneficienti navzájem nesoudili nebo se soudně nepřeli se správcem atd. Status zkrátka musí být uzavřený organismus, který myslí na všechny životní situace – ať by se stalo cokoliv, ve statutu musí být řešení. Proto jsou statuty i poměrně rozsáhlé. Viděl jsem od kolegů statuty, které měly 4-5 stran, my však děláme spíše 40-50 stránkové, aby tam byly veškeré potenciální situace postiženy.

KR: Ještě bych rád zdůraznil jednu věc. My říkáme, že to je flexibilnější než závět, což je pravda, ale je zcela zásadní, že zakladatel vytváří statut a má možnost s ním seznámit rodinu ještě za života. Závěť většinou přichází na scénu až ve chvíli, kdy si k tomu člověk moc neřekne. Statut se připravuje v součinnosti se zakladatelem, který ho má před finálním vydáním možnost představit v rodinnému kruhu a vysvětlit své záměry. V rámci tohoto procesu můžeme statut dále upravit a případně doplnit.

JP: Zakladatel se statutem obvykle seznámí širší rodinu. Není to zkrátka jako v případě závěti, že se všichni sejdou u notáře a pozůstalí po sobě překvapeně koukají, jak se zachoval zůstavitel ke svému majetku v rámci závěti a zůstane tam třeba zlá krev. Pokud všem řekne už za života, že to takto nastavil a všichni podle toho začnou i fungovat – mají tady nějakého správce, vědí, jak se majetek spravuje, než zakladatel zemře, mají to už všichni zažité a je to funkční. Není to najednou rána, se kterou se musí pozůstalí vyrovnat. I když zakladatel zemře, funguje to tak, jak to nastavil už za svého života.

Na druhé straně ale asi nechce každý zakladatel své rozhodnutí probírat s rodinou a nechat se konfrontovat, pokud ví, že by to mohlo být pro někoho i nepříjemné…

KR: Je to tak. Někdo má darwinistický přístup, je mu zdánlivě jedno, jak to dopadne s jeho majetkem…

JP: Velmi často k nám zakladatel přijde a řekne, chci mezi děti rozdělit majetek, ale spravedlivě. A my si říkáme, co je vaše pojetí spravedlivosti? Každému stejně po 25 % pro čtyři děti? Ale to mezi sebou budou mít spory – přijde první valná hromada a přestane to fungovat. Pokud přijde vlastník a řekne „Nastavte mi to spravedlivě!“, my musíme nejdřív velmi bedlivě zkoumat, co to v jeho pojetí znamená. Osoba, která nějakým způsobem peníze vydělala a vybudovala majetek, ho chce svým dětem třeba skutečně předat spravedlivě, ale každý má pojetí spravedlnosti jiné. A v rámci svěřenského fondu máme obrovskou možnost si definovat, co znamená to „spravedlivě“.

KR: Často se také jedná o „ochranu slabší strany“. Zakladatel má svého oblíbeného vnuka, vnučku a tuší, že když nechá převod majetku na dědickém řízení, tak k nim majetek nedoputuje. Panují například složité rodinné vztahy. Pak často uvažují tímto způsobem, aby se pamatovalo na nepřímé dědice, potomky nebo další osoby.

Do budoucna by bylo vhodné, kdyby vznikl samostatný zákon o svěřenských fondech

Svěřenský fond je stále relativně nový institut. Jaký pohled máte na současnou regulaci svěřenských fondů? Považujete ji za dostatečnou?

JP: Svěřenské fondy jsou jako každý jiný institut kontinentálního práva regulované a regulace v rámci svěřenských fondů je velmi benevolentní. Existuje přibližně 30 paragrafů Občanského zákoníku věnujících se této problematice, tudíž je právní úprava svěřenských fondů velmi sporá. Na jednu stranu nám dává velké dispozitivní možnosti. Do budoucna by však mohl a měl vzniknout samostatný zákon o svěřenských fondech, který blíže specifikuje podmínky pro činnost svěřenských fondů, správců atd. Nemusela by to být pouze obecná úprava v Občanském zákoníku, ale mohl by existovat lex specialis pro úpravu svěřenských fondů.

Řeší se už v současné době podobné legislativní změny v Parlamentu?

JP: Myslím si, že se v současné době vznik samostatného zákona o svěřenských fondech neřeší. Zatím se řídíme obecnou úpravou, jak však svěřenských fondů vzniká více a existuje již i první judikatura, myslím si, že to bude stále větší a větší téma. V horizontu pár let by to určitě bylo na místě a určitě by bylo vhodné, aby přesnější zákonná úprava vznikla. 

X